LAPLAND EXTREME CHALLENGE - 3. díl

ÚTRŽKY Z DENÍKU

(pokračování navazující na článek LAPLAND EXTREME CHALLENGE - 2. díl)

 

SMS Z TRASY

Jdeme dál!! A když zrovna nevíme co,...tak jdeme. A když už nás to nudí,...tak zase jdeme. Když se nám pak už nechce, tak si dáme svačinu, a pak...zase jdeme. A když už nemůžeme, tak jdeme, co to jde. A když už nejsme efektivní v chůzi, kopeme záhrab, pár hodin spíme, 2-3 hodiny tavíme sníh na vodu a pak...pak zase jdeme. A víte co, my už radši zase půjdeme...

14. DEN

Přicházíme do vesnice Inari s působivou atmosférou a přibližně 450 obyvateli. Jedná se o první civilizaci, kde je možnost dokoupit zásoby. Ačkoli přesně víme, kde je v Inari obchod s potravinami, tak nám to nedá a poblázněni vidinou jídla se vrháme na první otevřenou benzínku, ležící přibližně o jeden kilometr blíže. Na cestě k následnému obchodu jdeme vesele s obloženými houskami a sladkými koblížky v rukou. Netrvá dlouho, přesně než sníme dvě koblihy a obloženou housku, než se cítíme naprosto přejedení a zklamaní ze skutečnosti, že všechno, na co máme chuť, nedokážeme sníst. Zvláštní ale je, že pocit hladu nás ani přes přejedení neopouští. Čokoláda a cukry už na nás nepůsobí jako dříve. Necítíme žádný výrazný příliv energie.

Míříme na jezero Inari, k nejsevernějšímu místu na trati, a oslavujeme, protože podle našich výpočtů se právě dostáváme do poloviny trasy. Bavíme se Cimrmanovou divadelní hrou Dobytí severního pólu. Děláme pravidelné nástupy a nemůžeme se dočkat pocitu, až PŮJDEME NA JIH. Jsme přesvědčeni, že na druhé polovině už bude lepší terén, takže nás zaplavuje pozitivní energie.

SMS Z TRASY

Na Nordcapu naší trasy jsme se bavili pocitem, jaké to je "teď jít na sever, a teď na jih". V Inari i v Ivalu jsme se přežrali, až nám bylo blbě, ale furt jsme měli hlad..., fakt divnej pocit. Vcházíme do části trasy bez signálu a bez cest. Takže pár dní nenapíšem. :-)

16. den

I přes únavu nás nenapadají na vzdávání žádné myšlenky. Naše přemýšlení se omezuje na jednodušší a důležitější věci, jako třeba - kde budeme spát, co budeme jíst a jestli máme jídla dostatek, která cesta asi bude projetá a která nikoli. Chybí nám chutné jídlo, takové, které nám chutí nebude připomínat písek. Představa, jak se ládujeme smaženým řízkem s bramborovým salátem, je všudypřítomnou komplikací. Nehledě na to, že jsme se 16 dní nemyli a už bychom to docela potřebovali.

17. den

Vyrážíme do parku Urkko Kekonen. Čeká na nás několik dní chůze podél řeky, místy bez telefonního signálu. Organizátor Alex mi včera volal, ptal se na náš stav. Při mé odpovědi: “cítíme se lépe než na startu a užíváme si to tu,” se smál a nechápal. Než zavěsil, několikrát mě upozorňoval, ať si v praku hlídáme, po které straně řeky půjdeme. Nakonec s důrazem dodal: “Taky doufám, že neplánujete jít korytem řeky, protože ta nebude dostatečně zamrzlá.”

Prvních několik hodin v parku to vypadá velmi pesimisticky. Postupujeme jen velmi pomalu a s velkou námahou. Prodíráme se křovím podél řeky a ačkoli vidíme, že na řece je opodál jakási stopa, bojíme se po ni jít z důvodů Alexova varování.

Během dne míjíme pár vychozených cestiček, ale naprostá většina z nich vede jinam, než kam jdeme my.

18. den

Zas ráno -35°C a nepříjemná ranní šeď, mlha, žádná cesta dál. Jeden na druhého raději nemluvíme, jsme oba psychicky vyčerpaní. Ještě horší ponorku pociťujeme ve chvíli, kdy se po hodině chůze musíme vrátit zpět do výchozího bodu a zvolit jinou cestu po druhé straně řeky. Skály, křoví a dnes již otevřená voda s peřejemi komplikují další postup.

Po přechodu doposud nejsložitějších osmi kilometrů Adam oznamuje, že existují místa, která už nikdy v životě nepotřebuje vidět, natož projít. Z toho plyne jediné - pokud dokončit, tak letos. Vracet sem se nechceme.

Odpolední dramatická událost mohla výrazně ovlivnit náš další postup...

20. den

Shodujeme se, že překonat několik posledních dní, bylo nejobtížnější z celé trasy. Doufáme, že na nás nečeká další záludnost a zvládneme dokončit v limitu. Organizátor Alex nám po posledních dnech, kdy jsme se v náročném terénu pohybovali pomaleji, nevěří a myslí si, že nedorazíme v čas.

21. den

Na kvalitní cestě jsme dnes ušli dvakrát víc kilometrů, než v parku, a ani to nebyla taková námaha.

23. den

Dnes bychom chtěli dojít do další civilizace, kde se dá pořídit něco k jídlu. Jídlo je totiž v podstatě to jediné, na co celé dny myslíme. Cesta, po které jsme chtěli jít, byla zasypaná sněhem, jdeme tedy po trochu delší, za to ale projeté zimní cestě. Prodírat se hlubokým sněhem se nám už opravdu nechtělo a ve výsledku by nás to stálo jistě i víc sil. Do vesničky Lousto přicházíme přesně včas, samoobsluha zavírá za 20 minut. Když pěchujeme do sáněk vše, co jsme nakoupili, všímáme si, že vedle krámu je ještě restaurace, a tak si jdeme dát druhé teplé jídlo za posledních 23 dní. Posilněni příjemnou večeří ještě vyrážíme ukrojit několik kilometrů, nakonec jsme schopní jít až do půlnoci a dáváme tedy ještě 13 kilometrů.

25. den

Ráno se budíme do deště se slovy Martina Bronce: “Dnes je tak hnusně, že bys ani Kopku na kolo nevyhnal.” Tady na jihu u Rovaniemi pomalu začíná jaro, teploty se přehupují nad nulu, vše taje, řeky rozmrzají a sníh se nepříjemně lepí. Tulení pásy nejde udržet v suchu a z neustálých změn teplot se na nich dělají ohromné “bačkory” sněhu. Kritický je i stav poslední velké řeky přes kterou potřebujeme přejít. Vidina cíle nás ale žene vpřed.

27. den

Při stmívání přicházíme do Santa Claus Village. S údivem koukáme na turisty. Turisti naopak s údivem pozorují nás. Asi nás mají za další atrakci polárního kruhu. Santa Claus na nás bohužel nečeká, už má půl hodiny po šichtě.

Do cíle nám zbývá 9 klidných kilometrů, teď už jsme přesvědčeni, že nás nemůže od zdárného dokončení nic zastavit. Do cíle už bychom se i doplazili. Neváháme a na poslední kilometry si ještě na benzínce kupujeme gigantickou svačinu.

3. 2017, 22:00 - Po všech strastích přicházíme do cíle. Ještě si ale neuvědomujeme, co jsme dokázali. 

18. 3. 2017 Àlex S.Casanovas - organizátor Lapland Extreme Challenge

“Trvalo mi dva roky připravit trať, nebo alespoň místa, kde jsou průchozí body. Tyto povinné průchozí body mohou být zvládnuty různým způsobem, ale pokud víte jak číst mapy, je cesta většinou stejná, jakou jsem šel já. Ne vždy jsou podmínky na trati a sníh OK, takže může být lepší a jednodušší ujít pár kilometrů navíc po lepší cestě, než jít kratší cestou v hlubokém sněhu. Nicméně podle hlavní filosofie závodu - cestu si vždy vybíráte sami. Nikdo předtím neprošel celou trasu najednou. Já jsem cestu navrhoval po částech. Některé části jsem dělal v létě a některé v zimě (přibližně napůl). A teď tady máme Markétu a Adama, silné ve svalech, silné v mysli, a oni závod dokončili jako dobrý tým, kterým jednoznačně jsou. Mají veliké zkušenosti, i když jsou tak mladí, a ukázali nám, jak zvládnout tento terén: použili malé a lehké sáně a široké lyže (použili splitboard s tuleními pásy) a samozřejmě jsou tu i jejich boty, nebo lépe řečeno správná kombinace ochrany nohou a komfortu pro jízdu na lyžích, popřípadě chůzi v extrémně nízkých teplotách. Po všech těch letech bez nikoho, kdo závod dokončil, dnes už Lapland Extreme Challenge nikdy nebude to, co dřív.

Ode dneška má závod dvě jména: MARKÉTA MARVANOVÁ a ADAM ZÁVIŠKA. NAVĚKY PRVNÍ, KDO ZÁVOD DOKONČILI.”

Chtěli bychom Vám všem poděkovat za podporu na portále hithit, kde si mnozí z Vás již v předprodeji zakoupili knihu PRVNÍ STOPA. Pokud se Vám líbí, jak píšeme a chcete vědět všechny podrobnosti a příběhy, naleznete je právě v této knize, kterou aktuálně píšeme. Tyto články jsou jen taková malá ochutnávka. 

Peggy a Adam

Lapierre - logo Isoma - logo Rock point - logo Everbike - logo NOfE - logo Bikeranch - logo Sir Joseph - logo Medical Fox - logo Messenger - logo Vesely autoservis - logo Shock therapy - logo Kalas - logo Tilak - logo